Jsme "opoždění" nebo nám to umožňuje větší učení se a celý vývoj tak jde úmyslně opačně?
Z knihy Jedna duše mnoho těl od Briana L. Weisse – příběh o muži jménem Patrik (31let, přesto vypadají jako puberťák, neupravený, s mizivou sebeúctou, bydlící u rodičů, panic a bezvýznamný účetní v začínající firmě – miloval sci-fi a věděl toho spoustu o vesmíru, ale to nikoho nezajímalo, jediný kamarád se odstěhoval a táta mu řekl, že sci-fi je pro děti, tak toho nechal), jež se během regrese ocitl v době před 60 tisíci lety.
Narodil se na jiné planetě, jež nemá jméno, je součástí migrace z jeho planety na Zemi, všichni je tu vítají – potomci bytostí z dřívějším migrací z hvězdných soustav. Jsou smíšení s vyvíjejícím se poddruhem, tj. lidskými bytostmi. Jeho planeta umírá a Země je nová, mohli využít reinkarnačního procesu, ale mají rozvinutou techniku, jejich kultura je kultivovaná a inteligence pronikavá. Chtějí uchovat své vědomosti a to, čeho dosáhli. Potom se zapojit do reinkarnačního procesu a pomáhat vývoji těchto nových lidských bytostí. Jeho tělo se moc neliší od lidských, ale mozek má daleko dokonalejší.
Jeho úkolem je dohlížet na uložení jejich výtvorů a písemností a našel k tomu ideální místo: jeskyně hluboko pod zemským povrchem. Až lidstvo dosáhne úrovně, kdy bude chápat, co jsme tu uschovali, dokáže to najít. Když je jeho úkol dokončen může si užívat života. Pokládají jej na moudrého a chodí za ním jak mnozí z jeho rasy, tak i lidé, pro rady a on je šťastný, že je může rozdávat.
V současném životě tatáž duše, žije život plný zapomnění, neštěstí a nenaplnění.
Jak je to možné? Jak může, tak vyspělá duše, být nyní v takovém stavu? Co vše víme, aniž bychom si to uvědomovali, od kolika věcí, poznání a faktů jsme odkloněni.
Může za to reinkarnační proces, vytvoření karmických dluhů a závazků, ve spojení se zapomněním kým jsme a jaké je naše vyšší poslání?
To mě nutí k zamyšlení nad vývojem tohoto světa, lidské rasy, kdo je kdo....
Atlantida, Egypťané, Májové… civilizace jež zanikly, zanechaly po sobě odkazy, které dnes nejsme neschopni rozluštit, natož pochopit…
Jedno je jisté – věděli to, co my nevíme, uměli to, co my neumíme.
Proč jde tedy vývoj opačným směrem? Proč jsme jako lidstvo v horším stavu než kdy dříve?
Při této úvaze jsem si skočila do svého života a řekla si, kdybych měla snový život, jakého poznání bych došla? Kdybych neměla okolí, které mě připravovalo o mě samou, zamyslela bych se někdy nad tím kým jsem?
A tak jsem v tom paradoxně uviděla pokrok ve vývoji.
Nyní jsme úplně na dně, nevidomí, bez svých přirozených schopností, základní pudy s námi mlátí ze strany na stranu
(agrese a vztek, strach, sex, bezmoc, hlad - a neříkejte, že nejste protivní, když jste hladoví a co teprve kdyby přišel opravdu hlad……)
V tomto všem mě napadlo, že právě TO JE CÍLEM jakéhosi systému, ve kterém se nacházejí naše duše.
Odkud skutečně jsme a zda jsme si to zvolili dobrovolně, nebo jsme neměli moc na výběr, to je asi na další úvahu :-)
Býti naprosto v zapomnění, je největší učení, které můžeme dostat
a tak doufám, že nám to dá možnost vyrůst tam, kde budeme již skutečně moci žít celý svůj potenciál naplno.
Jdeme k tomu nějak ale úplně obráceně.
VIDEO K ČLÁNKU
Být s námi můžeš ve FB skupině Rozklíčování života -> PODÍVAT SE DO SKUPINY
Videa a rozhovory nejen o duši najdeš na našem YouTube Rozklíčování života -> KOUKNOUT
Na vlastní cestu poznání sebe sama můžeš tudy - > Na cestu