Bůh je tak trochu moudrá sv*ně

Čím lepším člověkem se snažíme být, tím nebezpečnější, proradnější a zákeřnější ve skutečnosti jsme.

Ne nadarmo se říká "Tichá voda břehy mele"

Nelíbí se ti tato slova, pak jsi to právě ty, kdo by měl dál číst.

Dobro a zlo soupeří od nepaměti. Bůh a Ďábel, muž a žena, černá a bíla...

Faktem je, že dřív nebo později prozřeme a uvidíme, že to celé je bullshit. Celá hra, na dobro a zlo, na správnost a nesprávnost je blbost.

Proč se začneš modlit k Bohu?

Napovím ti. Sužuje tě strach, jsi v bezvýchodné situaci, hrozí ti ztráta blízkého…

Je ale vlastně úplně jedno, jak vzletný důvod k modlitbě máme, faktem je, že se modlíme k představě všemohoucího Boha, kterého považujeme za dobráka.

Přesto, že vnímáme Boha jako dobráka, „odpouštíme“ mu všechnu hrůzu, která se jen na zemi může dít.

Proč?

Ze strachu, z respektu, z vědění, že každého z nás něco přesahuje?

Ať má každý důvod jaký potřebuje, pro obhajobu si vlastní chvíle žádání o pomoc jiné síly, protože jsme se prostě ocitli v situaci, ze které nevíme, jak vyjít, kdy nám jsou zatemněny všechny možnosti a beznaděj svírá to živoucí bytí uvnitř nás.

A nutně vyvstane otázka

„Proč mi nepomůže?“ „Proč se toto na světě děje?“ a následuje „Je Bůh dobrý?“

Kdo se bojí brát si boží jméno nadarmo, měl by o to více pokračovat ve čtení.

Co vyvolává takový respekt, až možná strach?

Malé sladké tajemství je, že strach nikdy nevyvolá stabilita, jistota, láska...

Může to vyvolat dobro? Odpověď na tuto otázku nechám na vás. Jak se říká, moudří vědí.

Musíš čekat na milost od dobráka, nebo je automaticky vyžadována? Proč jí tedy od toho největšího dobráka nezískáváš?

A tak se dostávám k pointě. Dobro a zlo, Bůh a Ďábel, špatné a dobré… zkrátka neexistuje.

Připusťme, že tak jak Bůh, umí být úžasný, umí být i krutý a

přestaňme po sobě vyžadovat býti pouze dobráci

a konečně se vzpamatujme a uzřeme, že

jsme i pěkní prevíti.

Protože až tady, můžeme být sami sebou a porozumět božství samotnému.