10 let cesty sebepoznání, aby se ze mě stala mrcha
Koho by to napadlo, že klíč leží na opačné straně mého celoživotního úsilí.
Takhle se to má, tady nehlučit, hlavně nevyčnívat, ne ne v hodině se nemluví a čím více jsem zticha, tím méně jsem viditelná pro ostatní a tím více se otevírá cesta k mému vnitřnímu světu.
Světu o němž nikdo nic neví. Jen já. Světu, který je tvořen z mých vlastních pocitů, myšlenek, představ o sobě samé.
Svět, který se stává bariérou a neumožní svobodnému projevu v realitě.
Když se zeptáte mé mamky, jaké jsem byla dítě, vsadím se, že řekne "MOC HODNÁ A TAKOVÁ V POHODĚ"
Když mi v první třídě řekli, že Ježíšek není a já se pak mamky zeptala, "opravdu není Ježíšek?", její potvrzení jsem vzala jako fakt, bez emoce.
Pro ní to bylo v poho, já si se vším poradím a na nic si nestěžuji.
Jenže skutečnost byla trochu jiná pro mě. Já neměla emoce, nebyla zklamaná a ani zrazená, že mi lhali ohledně Ježíška, protože v ten moment jsme už dávno věděla, že svět je jiný, než mi říkají, zklamání a emoce byly mnohem, mnohem, dříve a tak má "statečnost" už nebyla nic víc, než jen ztráta iluzí.
Romantická duše to má těžší
Jenže, jak moc jsem byla uzemněná a realistická v mnoha událostech ve skutečném světě, o to více jsem byla naivní a romantická v tom svém vnitřním.
„Vnitřní svět byl jediným místem, kde jsem mohla být naivní"
Průser, když se to začne mixovat
Chtě, nechtě, můj vnitřní svět mi udával vzorce chování a proto má naivita byla mnohdy velmi zřejmá. Vzpomínám na kamaráda, kterými mi říkával, "hele už se prober, takhle to prostě není" - většinou šlo o téma mužů a mých duhových představ, kterých jsem se nehodlala vzdát.
Ten zatracenej střed platí prostě u všeho
Na každém šprochu, pravdy trochu.
Ani jeden z mých světů nebyl v pořádku a čím méně jsem to byla ochotná vidět, tím více na mě realita hulákala.
A tak začala má cesta sebepoznání, otázkou "hm a JAK TO CHCI JÁ??
10 let jsem putovala, 4 roky jsem nápomocná druhým, z toho poslední rok velmi intenzivně
Až jsem se konečně dostala do bodu, kde na mě čeká největší a nejtěžší úkol.
SEBEPŘIJETÍ
Přijmutí sebe sama není ze dne na den, vede k tomu série skutečností, které vytváří celkový efekt.
Zkrátka nestačí říct přijímám sama sebe, ale aby to byla pravda, musím změnit jednotlivé drátky (přesvědčení/vzorce jenž utváří mé mínění a myšlení) nejen o sobě, ale i o vnějším a vnitřním světě.
A tady se dostávám k mrše.
Mrchu máme v sobě úplně všichni
Je jedno jak moc hodná chceš být, jak úslužná nebo poslušná jsi. Mrchu máme v sobě všichni a nejen, že to není problém, ale problém by byl, kdybychom ji neměli.
A jsme zase u souvislostí, které tvoří výsledný efekt o čemž více mluvím v článku
Proč být mrcha?
Nezapomínejme na zmíněný střed, není buď to a nebo tamto. Vtip je v tom, nebýt jen hodné holky, stejně tak jako nebýt jen mrchy.
Mrchu si půjčíme vždy, když je to nutné, stejně tak hodnou holku.
Protože jinak nás okolní svět pohltí a my si neuhájíme své místo ve společnosti (v tom skutečném světě).
Vše je o souvislostech a proto přijmutí stinných stránek se nestane přečtením článku, ale může být inspirací k dovolení si více.
Až díky souvislostem, můžeme porozumět celku a významu daných slov.
Pokud chceš přijmout sama sebe ve všech směrech a souvislostech, pak pro tebe je naše cesta
Připoj se k FB skupině Rozklíčování života -> PODÍVAT SE DO SKUPINY
Videa a rozhovory nejen o základních principech života, najdeš na našem YouTube Rozklíčování života -> KOUKNOUT
Na vlastní cestu poznání sebe sama můžeš tudy - > Na cestu