Vždycky jsem měla pocit, že ostatní ví více, že rozumí do hloubky věcem, kterým já nerozumím ani na povrchu, že vědí, jak mají věci vypadat a jsou tím silnější.
Až během života, když jsem je začala pozorovat více, jsem zjistila, že toho zase tolik nevědí, že se mnohdy tváří, jindy zkrátka více nezamýšlí a můj první AHA moment byl, když jsem pochopila, že dospělost věková, neudělá dospělost mentální.
Přes hory a doly, jako ten princ v pohádce jsem čelila nástrahám, příkořím, podléhala jsem, ale také utíkala a na té strastiplné cestě jsem nikdy nezapomínala na pomoc druhým, jak šlechetné říkáte si, naopak,
pomoc druhým se stala mou achilovou patou.
Jako správná pomocná síla, jsem se nořila do příběhů druhých a jejich pocity se staly mnohem důležitější než cokoliv jiného.
Největší hřích paradoxně není ublížení druhým, ale je to zrada sama na sobě. Už chápu proč.
Odebrání si života se už dostalo do povědomí lidí, že to asi není nejlepší nápad pro cestu duše, ale málo kdo vidí, že je za tím mnohem víc.
Zrazování sebe sama, potlačování tvých potřeb a pocitů, vyhovování druhým a utlačení vlastního hlasu, zkrátka jak až se člověk může popřít a k tomu věřit, že je tím "dobrým člověkem". HAHA, jak bláhová jsem byla. NAOPAK, ztrácí se tím lidství, protože jsem se vychýlila a žila jen jednu polaritu, nikoliv svůj celek a podstatu.
Tedy ano, člověk se dokáže dosti poztrácet a je na tom něco šlechetného? Ne, bohužel ANI TROCHU.
No jo, ale tím to celé teprve začalo.
Ochota uvidět, že jsou věci jinak, než jsem myslela, nebylo řešení, ale start nové kapitoly mého života. Obnáší pochopení a poznávání toho, že „je v pořádku, že mě druzí nemají rádi“ nebo „mé pocity jsou pro mě důležitější než pocity druhého“, že teprve, když jako jedinec jsem JÁ ve své síle, se vším, co k tomu patří a se vším, co v sobě naopak nemám „teprve tehdy mohu být skutečně přínosná druhým“.
Pochopení, že jediná autorita mého života jsem JÁ (má duše, duch a jejich plán), že
nejde o to si anarchisticky dělat to, co mě zrovna napadne,
ale uvnitř sebe mám řízení, něco, co mě převyšuje, něco, co je moudřejší než já (jakožto pouhou mysl a schránku).
A tehdy jsem to pochopila, proto hledáme vůdce, protože víme, že ho potřebujeme, ale nějak nám někde uniklo, že vůdce, kterého MUSÍME následovat, je přímo uvnitř nás.
A opět mě to vede do většího pochopení svobody.
Svobodně NÁSLEDOVAT sebe sama, se všemi omezeními a hranicemi,
které si nesu jen já, proto je nesmírně důležité se jim podrobovat, respektovat, zkoumat a neustále přehodnocovat.
Nic z toho se nikdy nemůže udát vně nás samých.
Co mi pomáhá?
Ochota a síla uvidět skutečnou pravdu, ta je totiž nejbolestnější.
Hovory s Renatkou, podpora blízkých duší, pár veřejně působících jedinců, kteří mi potvrzují, že to, co si myslím a na co si sama přicházím, není mimo :-))), schopnost si měnit vlastní podvědomé programy, odhodlání konat v realitě a sledování vnitřní proměny, ta mi vždy pravdivě řekne, jak si stojím.
Měl by takto jít každý?
Určitě ne. Pro každého je jiná cesta, kudy potřebuje jít, aby toto pochopil, nejde o následování stejných cest, ale dozrání poznáních, která jsou vždy stejná.
Comments