oooh já dělám to a to a to - a on...
já... a ona...
já.... a ono...
Všimli jste si společného jmenovatele?
Ne jen tak pro nic za nic, když na něco, nebo někoho, ukazujeme ukazováčkem, tři prsty míří k nám samotným.
zjevné hmmm, ale...
Co když to není "jen" o tom, co se mi děje, ale je to o tom, v jakých spletitých vzorcích jsem uvízla, že to dokonce, ani přes tři prsty, nevidím.
Vždy jsem byla pro někoho, s někým, pro něco jsem bojovala... a výsledek
jen já
po všech těch příbězích zase stojím jen před sebou - ano, na rozptýlení si pozvu na chvilku nějaké předcházející aktéry, ale pak nejde jinak, než si přiznat
nesvoboda
a proč? Jak se to stalo? Zase?
Já to vytvořila a opět tu je, jasná síť vzorců, které mi vysvětlují můj životní příběh.
Jasně jej vidím, cítím a VÍM PROČ a taky vím, že už nyní je to jinak.
Ne, nejde o uvědomění - i když nezpochybňuji jeho sílu, ale nyní jde o víc, jsem dál, jsme ve vrstvě mnohem níž (hlouběji) a zaplavuje mě jasnost.
Stačí jen tak málo a vše se v realitě jinak skládá nebo se začala měnit realita a já až pak? = slepice nebo vejce?
Díky evoluci jsou momenty, kdy toto nejde přesně určit, ale vždy víme, že něco předchází, tedy ať už tu byla ta sliepka nebo nie,
vím, že nyní je osvobození, nikoli vztahové, ale duše.
Od základních vzorců v batůžku (dovysvětlení_článek o nadpozemské evidenci je tady), až po realitu.
Celá ta cesta je rozprostřena přímo přede mnou, vidím, jak na sebe jednotlivé drátky navazují a ukazují mi,
tak proto a to bylo...
Ptáte se a co teď?
Já poprvé v životě ne!
Poprvé jsem skutečně vnitřně klidná, poprvé vím, že i když cokoliv... tak vím.
Poprvé skutečně stojím a poprvé existuji - tak takové to je... zvláštní a já myslela, že tady nutně musí být strach a přitom je to nirvána s bolestí srdce a úsměvem na tváři.
Od samoty, k samotě, pro nesamotu.
Comments